Čtvrtek ráno........ledem obalená skála a -15 mě nezastavil před brutálním výstupem! Díky "zimním zbraním" jsem byl nahoře včas. Někdy si říkám jestli má cenu riskovat........a má! Ten pohled do údolí miluji!!!

110 km na kole "s plnou polní" a fotografie pořízená před 22.00 hodinou. Žravý hmyz na který neplatil ani repelent...ale ticho, samota, měsíc v úplňku a odlehlost  tohoto magického místa smaže všechnu dřinu a strasti!

Vstávám lehce před třetí ranní, udělám kafe do termosky a nabalím kolo fototechnikou (náklad s kolem váží přes 30 kg). Ve čtyři si to šlapu asi 9 km dlouhým kopcem do Jizerek. Na místě jsem asi 20 minut před východem. Vykoupat a divadlo začíná...

V pátek v poledne jsem vyrazil do Jizerek na lov nostalgických záběrů.Lilo jako z konve, ale když jsem došel na Velký Štolpich, tak bylo po dešti. Našel jsem tohle místo s kapradím ve svahu u potoka se sklonem okolo 40 stupňů a udělal pár záběrů…v zápětí vysvitlo slunce a bylo po focení…doma jsem ale moc nebyl spokojený s výsledkem focení!

V sobotu ráno za ještě horšího počasí jsem se rozhodl přefotit včerejší nezdar….Za lijavce jsem dorazil na místo a začal fotit. Světlo na focení dlouho časových snímků bylo lepší než včera…až na tu padající vodu z nebe. Kapradí se neustále pohybovalo pod dopadajícími kapkami vody z mladého buku. Nápad vyšplhat se svahem nahoru, zatřást několikrát stromem a zbavit listy vody byl na několik minut účinný. Jestli mě tam někdo pozoroval z cesty nade mnou jak lezu neustále nahoru, dolu a třesu…..ještě, že pršelo… :-)

Ostrov La Palma patří do Kanárského souostroví. Pyšní se nejenom svojí vulkanickou činností, ale také tím, že je to nejstrmější ostrov světa. Na kolech s bagaží vážící okolo 40kg jsme se rozhodli dobýt nejvyšší vrchol Rogue de Los Muchachos s 2.426 metry. Dva dny jsme šlapali nekončící serpentiny nahoru, ale díky observatoři se dá vyjet až na nejvyšší místo ostrova. Místní obyvatelé nepamatovali tolik sněhu na La Palmě několik let. Od 2000 metrů byl sníh všude.

Smeten vlnou jsem byl na tomto snímku na ostrově Gran Canaria. Stačil jsem doběhnout k fotoaparátu, zvednout ho se stativem nad hlavu a byl jsem durch.

Cesta od parkoviště na Smědavě trvá na Jizeru 1.122 m.n.m. v létě rychlochůzí okolo třiceti minut. Na 3 km je převýšení 300 m. V zimě za normálních sněhových podmínek ve sněžnicích v pohodě do hodiny. Tentokrát jsem vyrazil v 5.00 a za mlhy, že by se dala krájet. Předpověď slibovala jasno! V týdnu napadlo okolo 50 cm nového sněhu a cesta byla zavátá. Místama jsem se bořil po pás ve sněhu a docela jsem si zašel pro neviditelnost.Nahoru jsem se vysápal za hodinu a půl docela zmožen. Všude mlha...Udělal jsem si kolečko po vrcholu s nadějí, že bude lépe...až po půl osmé se to začalo vařit a nakonec to vyšlo... Při cestě zpět jsem zapadl po prsa do díry mezi stromy, kde se mi sekla sněžnice...půl hodiny trvalo, než jsem se vymanil ze sevření a vyhrabal sebe a výstroj...

Chodím promočený deštivýma Jizerkama...je mi fajn a ticho, které panuje v tomto odlehlém koutu je nepřeslechnutelné. Při komponování tohoto záběru přiletělo hejno špačků a sedlo si na stromy v okolí. Poslední špaččí podzimní trylek...hejno zamávalo křídly a odletělo  do teplých krajin...

Ráno start od Bártlovy boudy v Bílém Potoce ve 3.45. Po devadesáti minutách hodně svižné chůze stojím na nejvyšší hoře Jizerek, na Smrku 1.124 m.n.m. Měsíc svítí jako lampa a -12 st. Na horním ochozu rozhledny bivakovali tři kluci ve spacích pytlech a byli notně překvapení mojí ranní brzkou návštěvou. Jeden vylezl bos ze spacáku a říká: " Ty vole...ještě, že jsi přišel, jinak tohle bych prospal" !                        :-)

Jsou místa na které se rád čas od času podívám. Tohle jsem si už byl vyfotit několikrát a téměř vždy bez valného úspěchu...Říkal jsem si, že tohle je místo , když se sejdou dobré podmínky, tak to bude " to pravé ořechové"...Podzimní den jako malovaný a tak do hor. Když jsem tam dorazil a uviděl to, tak mi spadla brada! Bleskurychle stativ postavit a pustit se do toho. Dvě fotografie a přišel vítr a bylo to pryč...strávil jsem tam ještě půl hodiny a už se to neopakovalo...světlo bylo jiné, ztratila se ta podmanivost a barvy se změnily!

Měl jsem z ní radost a pocit, že to je dobře odvedená práce!

Potkal jsem Michaela s oslem Vaillantem. Michael udělal v 59 letech životní restart, koupil trekového osla a vyrazili z Německa v dubnu. Každý den ujdou okolo 10km a k dnešnímu dni mají v nohách okolo 1300km. Mají namířeno k Černému moři a potom možná po Hedvábné stezce do Číny. Většinou využívají cyklostezky a turistické trasy. Trasa Českou republikou vede po severní hranici...

Na páteční ráno, byla předpověď více než povzbudivá. Napadl čerstvý sníh a před šestou jsem na Smědavě potkal kolegu fotografa, který vyrážel na Smědavskou horu. Startovací teplota -7 a zataženo...

Cesta pěkně ubíhala pod křupajícíma sněžnicemi a za chvíli jsem byl na Jizeře. Hodně fičelo, přihodil jsem jednu vrstvu oblečení. Poryvy větru byly tak silné, že jsem měl strach, aby mě to neshodilo dolů. Teploměr ukazoval -15, ale po půl hodině to bylo pocitově tak -30 !!!

Sluníčku se moc nechtělo a tak po modré hodince jsem to zabalil a šel obcházet Jizeru dokola. Dočkal jsem se slunce, ale byl jsem tak promrzlý, že fotografování se stávalo velkým utrpením ! Nepomáhalo vůbec nic....a tak dolů a v deset jsem byl u auta. Zamrzlá ruční brzda mi nevylepšila náladu a hodinu jsem s tím bojoval.

Znecitlivělé konečky prstů povolily až po pátém kolečku večerní sauny...a zatím mohu říci, že nikdy v životě jsem v horách takto nevymrznul!!! Nevím, kde byla chyba...?!?! 

Ale stejně to bylo krásné ráno !!!